Jdi na obsah Jdi na menu
 


   

     Jak jsme založili klub

 

 

 

 

 

 

 

Ve středu 10.6.2009 v restauraci „U Tetaurů“ v chatové oblasti Kazín, někdy mezi 20 a 22 hodinou jsme založili motorkářský klub „KAZÍNSKÝ BRZDY“. Klub byl založen nečekaně a velmi spontánně. Jako zakládající členové byly přítomni: manželé Zuzana a Jan Jarolímovi, Patricie a Vlastimil Veselých, manželé čekatelé Lenka a Michal Popkovi (jejich svatební den bude 11.6.2009) a Václav Buzek. Zazněl návrh, že bychom měli vzít do klubu ještě místního kuchaře Richarda, co by provianťáka, ale nakonec vzhledem k tomu, že má maličkou motorku a neutáhl by gril, uhlí a zásobu špekáčků, jsme tento návrh opustili. 

 

Někteří z našich členů neměli v té chvíli ani vlastní stroj a rozpoutala se vášnivá debata o tom, jaký model z nepřeberné řady moderních motocyklů si zakoupí. 

 

Návrhy na pojmenování klubu byly vskutku kuriosní například zazněly i tyto varianty „ Gang Kazín“,“Kanci“, „Kazínští letci“ a spousta nepublikovatelných, nakonec prošel název „KAZÍNSKÝ BRZDY“ s tím, že máme skútry a tedy vlastně brzdíme provoz. Návrh mít všechna „i“ v názvu tvrdá neprošel.

 

Potom jsme vybírali znak klubu. Byla navržena kazínská skála, půllitr piva a prasklá brzdová pakna. Nemáme ještě určeno přesně v jakých barvách.

 

 

 

První zásady klubu jsme už probrali, jsou to:

 

 

 

1)         Výbavou každého člena kromě vlastního stroje je tričko se znakem klubu, vlaječka se znakem klubu a znak na přilbě.

 

 

 

2)         Heslo „BRZDIT,BRZDIT,BRZDIT!!!!“

 

 

 

Nakonec jsme si rozdělili povinnosti a to internetové stránky (Vlasta), vlajka a kronika (Zuzana), trička a samolepky (Michal).

 

První výjezd jsme určili na sobotu za čtrnáct dní.

 

Ustavující schůze skončila kolem 24 hodiny a my s pocitem dobře založeného klubu jsme se rozešli.

 

Bohužel jsme neměli fotoaparát a tak nemáme žádnou dokumentaci.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jaké bylo první setkání

 

 

 

 

 

 

 

Nevydrželi jsme dlouho čekat  a už v pátek 12.6.2009, jsme se sešli při projevení soustrasti  novomanželům Lence a Michalovi s jejich životním krokem do manželství (pro pořádek Michalovým už třetím krokem).

 

Na přetřes se samozřejmě dostal i nově založený klub. Po tom co jsme oznámili založení klubu našim společným kamarádům Daně a Pepovi Růžičkovým, přišla nečekaná reakce od Dany, začala plakat, že jsme na ni ošklivý a že už není naše kamarádka, protože jsme jí nevzali do klubu. Po sáhodlouhém vysvětlování, že klub byl založen teprve ve středu a to úplně náhodou, se na chvíli uklidnila a slevila ze svého „Já vás škrtám !“. Její pláč se však vzápětí změnil v ukňourané škemrání s náznaky vzteku (tříleté děti to umí skoro stejně dobře jako Dana) na adresu jejího muže Pepy, protože jsme řekli, že musí mít skútr, pokud chce vstoupit do klubu. Slibovala, plakala, vztekala se a nakonec i vyhrožovala zcizením tržby v jejich krámě, ale Pepa zůstal neoblomný!

 

Patrika vyprávěla, jak si objednala novou, černou, nablýskanou přilbu a s jistou dávkou hrdosti nám oznámila, že i když má zadek velikosti XL, tak přilbu bude mít S. Nacož jí Dana položila záhadnou otázku: „To si budeš tu přilbu dávat na prdel?“        

 

Mimo jiné byla tato netradiční schůzka velmi důležitá pro Kazínský brzdy, protože se na ní zásadně změnil názor na znak našeho klubu. Z kazínské skály jsme u bobra.

 

Bylo určeno, že se budeme scházet každé pondělí večer U Tetaurů.

 

Byla to plodná a zajímavá schůzka, jen více takových!!!

 

 

 

 

Jak jsme k bobrovi přišli

 

 

 

Při jednom pondělním setkání jsme řešili nutnost vytvoření znaku a jeho urychlenou výrobu. Kůže přinesla parádní návrh ještě s kazínskou skálou a pod ní tekoucí Berounkou. Nákres Šerif ohodnotil jako, cituji: “Přirození staré ženy.“, a tak se i ostatní pustily do malování, helem, paken, kol i bobrů. Já mám dojem, že skála byla ze všech ostatních návrhů, to nejlepší. Přesto neprošla!       

 

Jednoho víkendového odpoledne seděli brzdy Kůže a Cucín na zahradě, všude klid, najednou někdo zvoní!

 

Byl to jejich soused Petr s manželkou, přišli na kávu a odpolední pokec.

 

Asi za hodinu to Kůži docvaklo! Petr, má přece velkého koníčka, maluje obrazy na zdi pokojů. Zkusím to, řekla si. „Petře, umíš namalovat bobra?“ zeptala se Kůže. Petr klidným hlasem, bez známky překvapení, řekl že umí. Poprosila ho tedy, jestli by jim nemohl pomoci a namalovat bobra v přilbě na motorce, jak brzdí, pro jejich nový motorkářský klub. Petr nadšeně souhlasil a za dva dny přivezl několik náčrtů. Byly nadšeni!!!!

 

TO JE ON!!!!!       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak jsme hledali sami sebe

 

 

 

Každý správný motorkář, by měl mít nějakou přezdívku. Někteří z nás už nějakou měli, jak to tak bývá a několik bezpřezdívkových jsme si museli pojmenovat.

 

Když začnete hledat vhodnou přezdívku, zjistíte, že jedna je moc dlouhá, jedna se k danému člověku moc nehodí, jedna se přezdívanému nelíbí a možná se i urazí, jedna se nezdá ostatním…

 

Je to docela problém. Řekly jsme si proto, že budeme čekat až tak nějak vyplynou časem.

 

Uběhlo asi čtrnáct dní a nic, tak jsme zasedli a během několika minut přiřadili bezpřezdívkovým jejich přezdívku.

 

 

 

Tady jsou :                  Zuzana = Kůže

 

 Honza = Cucín

 

 Lucie = Lůcacůca

 

 Vlasta = Tík

 

 Patricie = Ťuk

 

 Lenka = Lenin

 

 Michal = Šerif

 

 Láďa = Lála.

 

 

 

 

 

Jak jsme ladili stroje

 

 

 

Náš klub byl zamýšlen jako skútrklub, což porušoval pouze jeden člen se svou  Hondou 650 Dominátorem.  Ti, kteří při založení klubu neměli stroje, si je postupně opatřili a začal se domlouvat 

 

první výjezd. A protože Šerif a Tík si pořídili skútry značky Motoro s nízkým výkonem, bavili jsme se několik schůzek tím, že jsme vymýšleli různé historky s tématikou pomalé jízdy.

 

 

 

            Jedna za všechny:

 

           

 

            Pojedou a pravidelnými pohyby obou rukou budou spolujezdci na slabších skútrech mávat rukama, aby jejich stroje nabrali rychlost alespoň 50km/h. Pokud dojedeme k prudšímu stoupání spolujezdci seskočí (to si doma nacvičí před jízdou) a v k tomu určené obuvi budou usilovně tlačit svůj stroj vzhůru.

 

 

 

            Tyhle a jim podobné historky záhy neunesl Šerif a zbaběle si dva dny před první jízdou opatřil chopper Honda Shadow, na kterém pak i jízdu absolvoval.  Což někteří z nás považovali za urážku, jiní za výzvu a případné přehodnocení vozového parku.  

 

           

 

 

 

            Jak jsme jeli první jízdu

 

 

 

            První výjezd – po několika zavržených návrzích, bylo ustanoveno, že první jízda bude 4.7.2009, pojedeme ze základny U Tetaurů v pravé poledne (máme přece styl) a naším cílem budou Koněpruské jeskyně.

 

            Sraz byl určen na 11.45 hod. a kupodivu jsme dorazili ve smluveném počtu. Po zahajovacím přípitku kočkodžusem, jsme vyslechli plán cesty. Bylo asi 25°C a svítilo sluníčko.

 

            Každý účastník obdržel svůj znak (našeho bobra) a stvrdil otiskem palce, namočeným do kazínského bahna, svou příslušnost klanu. 

 

            Ťuk přečetla vlastnoručně napsanou „Pověst“, o tom kterak bobr ke skútru přišel a už se ho nemohl vzdát.

 

            S prvním úderem poledních zvonů, jsme našlápli stroje a vyrazili na dlouho očekávanou cestu.

 

            Po malé zajížďce přes zbraslavské náměstí, jsme se vydali přes Radotín a Černošce. Tam kde se cesta zvedá do pořádného kopce se poslušně rozpohybovali ruce na skútru.V Letech jsme zastavili u čerpací stanice a doplnili tekutiny.

 

            Udělali několik fotografií a zhodnotili první společné kilometry. Byli jsme spokojení a vysmátí.

 

            Lála zradil svoji Hondu. Neodolal pokušení a vyzkoušel skútr Motoro. Jeho výraz se nedá dost dobře popsat a proto přikládám foto. Byl prostě unešen. „JE TO PARÁDA!“ Nesl se jeho pochvalný výkřik údolím Berounky.  Tíkovi oči se rozzářili. Ťuk byla pyšná.

 

            Pokračovali jsme v jízdě a přes Karlštejn a dál na Koněprusy. Zaparkovali jsme na místním parkovišti a pěšky došli k pokladně. I přes mírné protesty nakonec všichni zaplatili vstupné (120,-Kč dospělí a 60,- Kč studenti). Po Ťukově prohlášení, že má hlad, jsme počkali až si zakoupí alespoň zmrzlinu a přesunuli jsme se k jeskyni.

 

            Uvnitř  jeskyně byla stálá teplota 10°C, což Cucína i ostatní velmi potěšilo, až na Kůži, ta si dopla bundu až ke krku. Jelikož letos skoro pořád prší, tak v jeskyni bylo vlhko až mokro. Ze skalních stěn se na nás spouštěli kapky vody s minerálními látkami a Ťuk toho samozřejmě využila k omytí málem celého těla, jak věří omlazující vodou. Pánové komentovali krápníkový déšť jako zbytečně vyhozený peníze,  jelikož venku stejně bude pršet a zadarmo!

 

            Nápad Tíka, udělat v krápníkovém dómě hospodu se setkal s nadšenými ovacemi členů klubu a dotčeným výrazem ve tváři průvodkyně, ani ostatní účastníci prohlídky se nezdáli být nijak uchváceni tímto nápadem. Až na výjimky, všimla jsem si několika rošťáckých záblesků v očích pánského osazenstva a usazujích pohledů jejich protějšků. Tak nic!

 

            Po prohlídce jsme se vrátili k motocyklům, poslušně stojícím na parkovišti a vyrazili jsme na další cestu. Ťukovi jsme slíbili, že určitě zastavíme na jídlo, v některé z restaurací při cestě.

 

            Přes Tmáň a Zadní Třebáň jsme dojeli až do Řevnic, kde jsme zastavili na náměstí sledováni pochybnými pohledy hostů místní restaurace se zahrádkou.

 

            Obsadili jsme největší stůl  a  poobědvali jsme. Jídlo bylo výborné a obsluha vtipná!!!!

 

            Další zastávku jsme si dopřáli, dle předchozí domluvy v Dobřichovicích , v italské prodejně, kde jsme zakoupili pršut, olivy a jiné nezbytnosti. 

 

            Před další jízdou jsme se rozdělili na dvě dvoučlenné skupiny a jedna se silnějšími stroji jela přes Jíloviště a slabší jela přes Černošice, 

 

            Kolem páté hodiny odpolední jsme slavnostně  všichni dorazili na základnu. Déšť se nám vyhnul a stroje i posádky dorazili bez nehody.

 

           

 

Brzdy jsou prostě frajeři!!!!

 

                           

 

JAK  JSME  OBJEDNÁVALI  VÝSTROJ

 

 

 

 

 

            Jednoho odpoledne jsme se svolali k poradnímu stolu a jako obvykle jsme probírali brzdařské věci.

 

Shodli jsme se, že je nejvyšší čas k zadání objednávky na brzdařskou výstroj. První jízda byla zdárně za námi, postavy máme po celý měsíc stejné ( jenom Kůže zase zhubla) a už asi nikdo z nás nevyroste ( nemyslím profesně!!!!).

 

            Po dlouhém debatování zda objednat jedno nebo dvě trička na jednu brzdu, bylo jednohlasně konstatováno, že jedno stačí! Ale naskytla se otázka barev a vše bylo zase na začátku, protože někteří chtěli černé a jiní bílé tričko. A tak jsme záhy zjistili, že černí závidí bílým a naopak.

 

            Jenže to bychom nebyly brzdy, abychom se nedohodli ke spokojenosti všech. Připlatíme a budeme mít každá brzda černé i bílé tričko!

 

 

 

POČKEJTE AŽ NÁS UVIDÍTE!!!!!!!

 

 

 

 

 

 

 

JAK JSME MĚLI MIMOŘÁDNOU PORADU

 

 

 

 

 

            Byli jsme pozváni na kolaudaci náročně rekonstruovaného domu a zároveň oslavu  narozenin naší společné kamarádky Dany. Protože nejsme zvyklí nechávat věci náhodně plynout, svolali jsme mimořádnou poradu, aby třeba Tík a Lenin nekoupili stejnou osušku nebo totožný sprchový gel ( nikdo by si toho nevšiml, ale styl je styl).

 

            Taky jsme se rozhodli, že Daně dáme společný dar od KB. Mělo to být něco mimořádného, pokud možno zadarmo!

 

            Lámali jsme si celých deset minut hlavy a pak napadlo Ťuka, že jí můžeme přijmout do KB. Odsouhlasili jsme Daně čestné členství bez motocyklu. Může chodit na srazy, ale má jen poradní hlas! 

 

            Kůže druhý den ještě vyrobila průkazku a vstupní test, ve kterém je pět zásadních otázek o KB.

 

 

 

TO JSME TEDY NA DANU ZVĚDAVÍ!!!!

 

 

 

 

 

 

JAK JSME SLAVILI

 

 

 

            V sobotu 19.7.2009 se brzdy v podvečerních hodinách dostavili k Růžičkům, kde pan domácí Pepa za pomoci Cucína (vydatně ochutnávajícího), připravovali na rožni selátko (gril byl zhotoven v Neuměřicích   kamarádem Víťou a jeho přáteli), kupodivu dorazili všechny pozvané brzdy.

 

 

 

            Snědlo se trochu prasátka.

 

 

 

            Po předání dárků a prohlídce domu, kdy dcera Růžičkových Kristýna po deseti minutách prohlídky začala vybírat vstupné se slovy: „Víte co to stálo? A ještě nám chybí sedačka.“ , jsme konečně pochopili pravý účel naší návštěvy a vstupné jsme s pichlavou poznámkou „ DRŽ HUBU!“ nezaplatili.

 

 

 

            Snědlo se trochu prasátka.

 

 

 

            Oznámili jsme Daně, že pro ni mají KB společný dárek, ale než ho dostane, musí projít vstupním testem, skoro omdlela, nesnáší testy. Vzkřísili jsme ji a pokračovali. Pepa se nabídl, že své ženě bude napovídat, zatrhli jsme to. Přesto všech pět otázek Dana úspěšně zodpověděla, některé věděla i bez nápovědy!!! Byla přijata a předali jsme jí průkazku čestného člena. Byla dojata, Pepa moc ne

 

(toho přijmeme, až koupí skútr).

 

 

 

Snědlo se trochu prasátka.

 

 

 

Jedna historka z nepřeberné řady na oslavě probíraných.

 

 

 

Táta Pepy měl přítelkyni, která u nich jednou spala (bydlí v jednom domě společně, táta v patře a Pepa v přízemí)  a Pepa má fenku fouska, která jak může spí v posteli. Dana takhle ráno hledá čubu a ta nikde, sedne si tedy pěkně na zápraží, zapálí cigaretku a přemýšlí, kde ta čuba může být.

 

V tom se objeví na zahradě děda i pes, Dana radostně, leč trochu vyčítavě řekne dědovi: „ Ta svině spala celou noc s Vámi nahoře, co?“ a děda na to: „ No jo, ale v půl osmý šla na autobus.“      

 

 

 

            Celou dobu se jedlo prasátko, zapíjelo se Lambruscem a pivem a BYLO DOBŘE!!!

 

 

 

 

 

 

JAK JSME VYJELI DO DOBŘICHOVIC

 

 

 

            V neděli po oslavě jsme měli domluvenou vyjížďku do proslulé italské prodejny v Dobřichovicích.

 

            Sešli jsme se u Šerifa hned ráno ve 14.00 hod. a vyjeli.

 

Šerif jel přes Radotín (má široká řidítka) a my ostatní tajně přes černošickou lávku (zákaz vjezdu) .

 

Čekali jsme u nádraží až Šerif s Leninem dorazí a v tom, jako ostatně již po několik týdnů, začalo pršet. „DRŽ HUBU!!“ ozvalo se po té, co Kůže konstatovala, že prší. Narovnali jsme motorky pod lípu a kdo se vešel schoval se,  ostatní zmokli.   Naštěstí to byla jen přeháňka, která na začátku vypadala jako přívalák, ale brzy bylo po dešti. Vlastně přestalo pršet hned, když dorazili Šerif s Leninem. A tak jsme jeli dál.

 

            Cesta nám pěkně ubíhala a motorky předly jako koťata. Po klasickém nákupu oliv a různých sýrů, jsme se zastavili ještě v pekárně v Mokropsích, móc dobrej nápad! Ochutnávka proběhla hned na místě a všechno bylo skvělý.

 

            Ještě jsme trošku navlhli v Lipencích, ale to už nestálo ani za řeč. Na Kazíně u tety Ťuka nás totiž čekal čerstvý meruňkový koláč. Ťuk vstala za svítání, natrhala meruňky, zadělala těsto, uhňahňala drobenku, upekla koláč a potom ve dvě málem zaspala sraz! A kafíčko. Úžasný. Jenom malej Lukáš od Lenina to trošičku přepísknul, pět kousků koláče dalo jeho zažívacímu traktu co proto.

 

 

 

 Hlavně, že nebylo špatně mě!!!!

 

    

 

JAK LÁLA HAVAROVAL

 

 

 

4.8.2009 19:01:20

 

Šestapadesátiletý řidič škodovky v Měchenicích srazil mladého motorkáře

 

MĚCHENICE

 

Nepozorný řidič za volantem vozu Škoda Felicia nedal dnes v podvečer přednost jedenadvacetiletému motorkáři a v Měchenicích u Prahy ho srazil. Alkohol byl u řidiče vyloučen, motorkář skončil se zraněními v nemocnici.

 

Hlášení o nehodě přijali záchranáři od náhodných svědků na linku 112 a vyrozuměli také policii. "Šetřením na místě kolize bylo zjištěno, že řidič osobního vozu nerespektoval dopravní značení a na stopce nedal přednost mladíkovi za řídítky motocyklu Honda," vysvětlila mluvčí policie Praha- venkov Markéta Johnová. Dodala také, že ke střetu došlo před penzionem U Jezera nedaleko železničního mostu.

 

"Šofér škodovky se podrobil dechové zkoušce na přítomnost alkoholu, která byla negativní," doplnila mluvčí. Motorkář byl se zraněními převezen do motolské nemocnice, kde by také měl absolvovat krevní zkoušku, která by měla odhalit, zda před jízdou nepožil alkohol. "Předběžná škoda byla vyčíslena přibližně na 150 tisíc korun," uvedla Johnová.

 

                                                                                                          výstřižek z novin

 

Tak to bylo.

 

 

 

Toho den Lála na motorce potkal Kůži na Smíchově, chvilku klábosili a pak si jel každý po svém. Když Kůže dojela domů, Lůcacůca řekla, že Lála měl nehodu. Kůži se tomu nechtělo věřit! Vždyť s ním před chvílí mluvila. Ale bohužel to byla pravda.

 

První zprávy vypadaly zle.

 

Je v bezvědomí a nehýbe nohama!

 

Naše nejhorší obavy se naštěstí brzy rozplynuly a výsledkem nehody byly „jen“rozdrcená pata a naražená záda. Lála se z toho po několika týdenní rehabilitaci zotaví.

 

 

 

BRZDY DÁVEJTE NA SEBE POZOR!!!!!!!!!!!!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

JAK JSME PLÁNOVALI

 

 

 

Na schůzi začátkem srpna jsme probírali naše budoucí dovolené a napadlo nás, že bychom mohli strávit dovolenou v příštím roce společně. Shodli jsme se na Bulharsku. A celý večer jsme probírali jaké to bude pohodové, co budeme jíst a pít….

 

Mimo jiné jsme taky stihli domluvit příští výlet na motorkách a to na SLAPY 15.8.2009.

 

 

 

TO MAJÍ VŠECHNY BRZDY VOLNO!!!!!!!

 

   

 

 

 

 

 

 

 

JAK BYLA KOČKODŽUSOVÁ SCHŮZE

 

 

 

10.8.2009 jako každé pondělí byla schůze. Zúčastnil se i pochroumaný Lála. Vyprávěl zážitky z nehody i z nemocnice. Ze samotné nehody si toho moc nepamatuje, ale naštěstí se úspěšně zotavuje.

 

11.8. má Kůže svátek, a protože standardně pije kočkodžus ( pomerančový a jablkový džus v poměru 1:1 pozn. autora) poručila všem brzdám velkého panáka kočkodžusu.Brzdy radostí skřípali zubama a s kyselými ksichty nápoj vypili.

 

 

 

NA ZDRAVÍ!!!!!!!! 

 

 

 

 

 

 

 

JAK BYLI NĚKTEŘÍ Z NÁS NA ROZHLEDNĚ

 

 

 

11. a 12.8.2009 byli tři brzdy na výletě (ostatní z různých důvodů nemohoucí zůstali doma) v Hrádku u Ústí nad Orlicí, kde má šerif kamarády Vlastu a Bohunku ze skupiny BORSALINO.

 

Vyjeli jsme v úterý večer, cesta byla vcelku příjemná, až na malou dírku v silnici pod viaduktem v nejmenovaném městě, tam Kůže myslela, že má zlomenou krční páteř, moc děkuje správě silnic.

 

Večer na statku byl opravdu moc příjemnou záležitostí.

 

Potkali jsme tam piloty z místního leteckého klubu a ti nás pozvali druhý den na prohlídku letiště.

 

Spali jsme na peci a bylo to žůžo.

 

Ve středu ráno po snídani, jsme vyrazili na výlet do Litomyšle. Zastavili jsme na náměstí, prošli podloubím a romantickou uličkou až na zámek.

 

Poobědvali jsme v restauraci Pod rozhlednou.

 

Šerif a Cucín se kasali, že po obědě pokoří vrchol rozhledny, ale oběd byl natolik vysilující, že to vzdali. Seděli za stoly a zhluboka oddechovali. Najednou neměli námitek, když Kůže navrhla, že si vezme kameru i foťák a  vyrazí na vrchol sama.

 

Měli jste vidět to uspokojení, že mohou zůstat dole!

 

Natočit vyhlídku, ale byl docela oříšek, foukalo to a rozhledna má hodně dir. „Řeknu vám nic moc, být sama nahoře s kamerou v jedné a foťákem v druhé ruce, když se pod vámi hýbe několik tun železa a vydává podivné zvuky. Brrr!!!“: řekla Kůže po sestupu z rozhledny ostatním.

 

Ještě Kůže vyžebrala na Cucínovi obrovské turistické zápalky s fotografií rozhledny za obrovskou sumu peněz a už jsme mohli pokračovat.

 

Jeli jsme na letiště.

 

Počkali jsme na Pavla, který se zdržel na úřadě pro registraci vozidel a prohlídka mohla začít. Viděli jsme větroně a jiná malá letadla, ale vrcholem všeho byla replika letounu, který Pavel  staví se svými přáteli. Je úžasný!

 

Vrátili jsme se do statku a asi ve čtyři hodiny jsme vyrazili ku Praze. Začalo chcát!!!! Naštěstí po několika kilometrech zase přestalo a my dojeli v pořádku domů.

 

 

 

Brzdy zdraví aviatiky!!!!!!

 

   

 

    

 

JAK SI TÍK KOUPIL NOVOU KÁRU 

 

 

 

            Už pěkně dlouho poslouchá naše bobří společenství, jak Tík brouzdá po internetových stránkách a hledá vhodnou motorku pro svou prdelku. A několik posledních schůzek zase slýcháváme, že není lepší motocykl než Burgman. A dnes se to stalo! Tík se finančně zruinoval a koupil „ho“!!!!!

 

            Poprosil Cucína, aby mu ho dovezl z místa zakoupení domů, protože ještě nemá noty na pořádnou motorku. A tak 14.8.2009 jeli do Krkonoš.

 

            Cestou zpátky si Tík všiml, že ze 150 km/h jede Cucín už jen osmdesátkou a bylo mu divné proč, když jsou na dálnici, jedou v levém jízdním pruhu a už se za nimi tvoří kolona.

 

A divil se ještě víc, když je za nějakou chvíli zprava předjela dodávka a řidič zběsile troubil.

 

            Kupodivu Cucín rázem přidal.

 

            Když dojeli, Tík se na to zeptal Cucína. a ten mu s pokrčením ramen sdělil: „No, asi jsem spal.“

 

 

 

Uf, TENTOKRÁT dojel! 

 

 

 

            Jak jsme jeli na slapy

 

 

 

            V sobotu  15.8.2009 jsme se sešli před polednem  u Šerifa a jak předem domluveno, Ťuk  si osedlala jejich skútra a Tík vyfasoval Šerifova. To abychom jeli rychleji!

 

            Cesta probíhala klidně a příjemně, sluníčko svítilo, motorkářů plná silnice a pohoda.

 

            Na první zastávce u tržiště ve Štěchovicích, překvapila Ťuk všechny brzdy malým občerstvením, které vyndala ze svého skútru. Moc dobrej nápad!

 

            Skútry se docela držely nás ostatních až ke slapskému kopci. Tady se jejich „rychlost“ začala povážlivě snižovat a za chvíli nás předjížděli nejen auta a motorky, ale i cyklisté, to už byla potupa!

 

            Vyškrábali jsme se na kopec k čerpací stanici a doplnili palivo. Pohovořili jsme o nutnosti vyřazení skútrů z týmu a pochválili Tíka, za statečnost.

 

            Pokračovali jsme k cíli.

 

            Dojeli jsme na přehradu a absolvovali její pěší prohlídku a focení na obou stranách mostu.

 

            Obědvali jsme s dalšími motorkáři v bufetu Na vyhlídce a kochali se.

 

Najednou sem  přišel pán s pejskem, že ho našel na silnici a jestli ho nechceme. ujistili jsme ho, že ne, tak s nepořízenou odjel.

 

             Na zpáteční cestě jsme zastavili u již zmiňované benzínky a osvěžili jsme se rozličnými nápoji. Tu u nás zastavil vyznavač značky HD a dal se s námi do řeči. Upozorňuji, že jsme měli skútry postavené jinde než jsme právě stáli. Povídali jsme si a za chvíli jsme dospěli k závěru, že je  jedno na čem jezdíme, stejně jsme všichni začínali na tříkolce. Po tomto prohlášení se Tík osmělil, došel ke skútru pro svoje věci a začali jsme se chystat k odjezdu.  Zamávali jsme odjíždějícímu HD, nasoukali jsme se do bund a jeli.

 

            Až na zastávku v Davli u stánku s ovocem, kde jsme koupili košíček borůvek a Ťuk si hrdě odnesla několik kilo okurčiček na zavaření, jsme jeli spořádaně. Malá kolize potkala jen Ťuka při odbočování na Zbraslav, trošku vyjela ze svého jízdního pruhu a pomazlila se s dopravním značením. Naštěstí jen tak lehounce, takže to bravurně vybrala a vrátila se zpět na trasu.

 

            Zakončení našeho výletu mělo být ale ještě veselejší.

 

            Celá naše kolona zajela k Šerifovi na zahradu. Ťuk jela poslední s mírným odstupem za námi. Když vjížděla do vrat, už jsme měli všichni zaparkováno a sesednuto. Pozorovali jsme Ťuka jak přistane a to byla CHYBA!!!

 

            Asi jsme ji znervóznili nebo nevím proč, se po průjezdu vraty, otřela o zídku a prudce přidala plyn. To způsobilo, že její skútr zahrabal a rozjel se nevídanou rychlostí k Cucínově motorce, udělal berany, berany, duc  a povalil ji, přední kolo se mu zaseklo o pohozený špalek dřeva a protože už všichni na Ťuka křičeli: „Zastav!“ a protože někdo nakonec sundal Ťukovi ruku z plynu, tak se  podařilo ukončit skútrovo řádění. Myslím, že slyšel náš záměr vyměnit skútry za lepší morky a chtěl nám ukázat, co takový skútr dokáže!   

 

            Cucínova motorka to naštěstí přežila bez úrazu, zběsilý skútr si trošku pošramotil kapotáž a  Ťuk to přežila jen s mírným šokem.

 

 

 

HLAVNĚ, ŽE MÁME NA CO VZPOMÍNAT!!!!!!!!!

 

              

 

 

 

Jak  Se SLAVILI  KULATINY

 

 

 

29.8.2009 jsme se sešli na oslavě kulatých narozenin Kůže. Byla to krásná oslava. Ťuk si vzala večerní toaletu s růžovým péřovým boa a boty s vysokém podpatku, na zahradní párty jako dělané.

 

 Tík přijel na svém novém stroji a překvapil Kůži i ostatní, když se převlékl do kuchařského a svojí motorku použil jako stánek s občerstvením. V úložném protoru pod sedačkou měl prkýnko a na něm na šavli napíchnuté  upečené  kolínko, na zadním kufru byla na tácku hořčice s křenem. Sousedka, která šla kolem, koukala jak tele na nový vrata.

 

Šerif s Leninem darovali Kůži sjezd v kouli ze svahu. To bylo překvapení!!!

 

Dorazili i ostatní brzdy se svými dary a moc jsme si to užili. Jídla i pití bylo dostatek, tak nám nic nechybělo.  

 

 

 

BRZDÁM  NA ZDRAVÍ!!!

 

 

 

   

 

Jak  JSMe JELI OKOUKNOUT MOTORKY

 

 

 

            Jednoho volného dne jsme se domluvili, že navštívíme bazar motorek v Čestlicích. Vyrazili jsme před obědem a dojeli v pohodě až na místo, Tík jel poprvé takhle daleko na svém novém stroji a moc se mu to líbilo.

 

            Cucínovi s Kůží se  líbila bílá Yamaha a tak se na ní jeli projet. To byla jízda! Oba byli nadšení, ale nakonec ji nekoupili.

 

            Cestou domů, po dobrém obědě, jsme se zastavili v Písku, navštívili příbuzné a skočili jsme do prodejny s motorkářským vybavením. Koupili jsme olej a kalhoty pro Kůži, která si je hned vzala na sebe a moc si libovala.

 

           

 

POJEDEME ZASE!!!!!

 

 

 

            Jak  JSMe Byli na Bowlingu

 

 

 

            Protože počasí motorkářům moc nepřeje a trocha sportu nikdy neškodí, dohodli jsme na pátek brzdařský bowlingový turnaj na Zbraslavi.

 

            Přišli jsme v silné sestavě a za hlučné podpory všech členů jsme se vybičovali k supervýkonům.

 

            Vyhrála Ťuk. A pánské osazenstvo to těžce neslo.

 

            Kůže si dala horké maliny a moc jí chutnali!

 

           

 

BRZDY MAJÍ VŠESTRANÝ TALENT!!!

 

 

 

 

 

 Jak BRZDY VLEZLI DO sklípku

 

 

 

12.9.2009 jsme jeli na víkend do Mikulova. Pálavské vinobraní jsme zažili poprvé a zážitky jsou nezapomenutelné.

 

Ubytovali jsme se již tradičně v penzionu ARKÁDA u paní domácí Francové. Přivítala nás s úsměvem a protože u ní nespíme poprvé, přivezli jsme jí malou pozornost. Skleněnou karafu. Byla z ní unešená.

 

Pečlivě jsme prostudovali program slavností. Vybrali jsme akce, které chceme vidět, naplánovali postup a  vyrazili jsme do ulic.

 

Byli jsme na náměstí i v amfiteátru, prošli jsme se zámeckou zahradou, ošetřili Ťukovi popáleniny na noze, které jí uštědřila cigareta Danuškou odhozená, tak šikovně, že spadla Ťukovi přímo do boty. A tak jsme na radu Kůže zakoupili propolisovou mast na výstavě medu a ohořelou nožku namazali.

 

Povečeřeli jsme ve vyzkoušené restauraci na náměstí, viděli jsme Banjoband Ivana Mládka, pozdravili jsme lipeneckého spoluobčana Ivo Pešáka (měl docela radost), vyprovodili jsme uvítací družinu, vyslanou naproti králi a pomalu se vrátili těsně před půlnocí do penzionu.

 

Ráno se kolečko opakovalo. Chutnali jsme burčák a jedli klobásky, sýry, trdla a jiné pochutiny. Nakupovali dárečky. Podívali jsme se na Kozí hrádek. Vyfotili výhled a sebe.

 

Poslechli si koncert skupiny Čechomor i jejich předskokany Soubor písní a tanců z Mikulova.

 

Přijel král i se svou družinou. To bylo slávy! Výkřiky: „Ať žije král!“, jedna korouhvička vedle druhé, bubny a kejklíři, krása!

 

K večeru jsme navštívili našeho kamaráda Romana v  Sedleci, kde má vinný sklípek a samo sebou burčáček.  Stoly se prohýbali jídlem a pitím, atmosféra vynikající  a nakonec přišel i Fantomas!

 

Po návratu do penzionu jsme si došli ještě pro pár deci burčáku do amfiteátru na trh a když jsme ho dopili, šli jsme spát.

 

Ráno po snídani jsme vyrazili na náměstí, kde koncertovali Maximturbulenc a tak jsme si s nimi zanotovali a maličko zatančili. Obešli jsme náměstí dokoupili poslední upomínkové předměty a rozloučili se s paní Francovou s ujištěním, že za rok se vrátíme.   

 

Dojeli jsme do Sedlce pro zásoby  burčáku a vína a vyrazili ku Praze.

 

 

 

Vínečko bílé….

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak SE kůže koulela

 

 

 

            11.10.2009 sebrala Kůže veškerou odvahu a těsně před polednem vlezla do průsvitné, duté, kulaté  a bezpečně vyhlížející věci na sjezdovce s jménem  Šibeniční vrch.                            .

 

            Už to jméno ji mělo varovat!

 

            Připoutala se. Hoši z pořádající zážitkové agentury ustoupili a uvolnili tak kouli, která se pomalu začala kutálet za svahu. Pro Kůži připoutanou uvnitř, to bylo nejdelších 50 vteřin jejího života. První obrat koule a její vnitřnosti zachvátila křeč a pocit posledních vteřin jejího života, zvuky vycházející z jejích úst, by vyděsili i otrlého hledače upírů.

 

Po dojezdu si myslela, že snad přežila pád z letadla. No hrůza!!!!

 

Brzdy se bavili a slibovali jí zakoupení dalšího adrenalinového zážitku k padesátinám, Kůži se přitížilo, a druhý sjezd láskyplně přenechala Lůcecůce. Ta byla nadšená.

 

           

 

NE VŠECHNO JE TAK SUPER JAKO MOTORKA!!!!!!

 

 

 

 

 

Jak  JSMe JELI DO NDR

 

 

 

            28.10.2009 jsme vyrazili na nákupy motorkářských potřeb do Německa, měli slevy a to my čecháčci moc milujeme.

 

            Prodejnu jsme díky navigaci našli hned a záhy jsme zjistili, že stejný nápad jsme neměli jen my. V prodejně hovořili německy pouze prodavači.

 

            Nakupovali jsme tam skoro dvě hodiny, ale stálo to za to, každý si našel co potřeboval a sehnali jsme i kalhoty pro Šerifa, velikosti XXXXXXL (no, zdáli se nám trošku velké?) a tak s plnými taškami a spokojeným úsměvem jsme, věrni tradici,  posvačili na parkovišti před místní pizzerií, řízečky s okurčičkou a chlebíčkem.

 

            Objeli jsme ještě několik obchodních domů a zakoupili výhodně vše co bylo k mání.

 

Kůže si chtěla koupit bílou zimní bundu s kapucí a všitými brýlemi, ale nebylo jí přáno. Cucín se vyjádřil slovy: „Budeš vypadat jak debil.“ A tak si jí nekoupila.

 

            Ťuk zaplnila zbytek volného místa v kufru kočičíma konzervama a jelo se domů.

 

 

 

AŤ ŽIJÍ VÝLETY DO ZAHRANIČÍ!!!!

 

 

 

P.S.   Ty kalhoty jsou opravdu dost velké, prý je Šerif použije jako plachtu na motorku nebo spacák pro dva!

 

 

 

 

 

Jak  JSMe ukončovali sezónu

 

 

 

21.11. 2009 jsme měli párty, za prvé k ukončení sezóny a za druhé Ťuk bude mít brzy narozeniny.

 

Tík upekl vepřová kolínka a krkovičku, přivezl soudek pivečka, nasekal zelný salátek a už se hodovalo.

 

Kůže dostala své oblíbené horké maliny a podarovala za to Ťuka hejnem vanilkových labutí.

 

No prostě a jasně, každý  jedl a pil, co mu hrdlo stačilo a ještě zbylo na neděli!

 

Vše proběhlo v klídečku, až na malou konverzační chybu, kdy jsme Daně nemohli vysvětlit, že ve filmu Sněženky a machři po 25 letech, hraje  syna Suchánka, skutečný syn Batulkové a Prachaře.

 

            A moc jsme se pobavili, když Pepa a jeho sestra Eva řešili dědictví po svém žijícím! otci, který nevěřil vlastním uším, když se předháněli v lichotkách a úslužnosti. Pepa mu například nesl pivo se slovy: „ Tady máš tatínku, abys neměl žízeň, když už jsi podepsal ten převod tvého bytu na mou dceru“. A Eva se k dědovi přitulila se slovy: „Tatínku, ale víš, že tě mám nejraději, nechceš mi tu smlouvičku dát přečíst? Víš, že jsem se o tebe vždycky dobře postarala a Pepíček už toho dostal dost .“ a jiné a jiné.

 

            O nejlepší scénu večera se postarala Lenin, když po jedné vtipné slovní výměně, v záchvatu smíchu zaklonila a opěradlo její dřevěné židle nevydrželo nápor emocí a prasklo. Lenin se s výkřikem a rozhozením rukou zřítila do křesla za ní.

 

 

 

Ještě, že tam bylo!        

 

           

 

P.S.  Při další schůzce předala Lenin Daně Herkules na slepení pochroumané židle, ale ten výkon byl nezapomenutelný!!!

 

 

JAK ŠLI BRZDY V ZIMĚ DO PRAHY
 
 
            Bylo  nebylo, začátkem posledního měsíce roku, přes třeskutý mráz (4.12.2009 v 17.00), v samém srdci matičky Prahy, tam kde odbíjí stařičký stroj, každou hodinu, čas všem kolemjdoucím, na náměstí tak proslaveném, že nenajdete turistu, který by tam nebyl,  sešla se skupinka KB.
 
My, téměř všichni rodilí pražáci, popsali jsme to místo jasně a výstižně. Sraz je pod ocasem, na Staromáku, tam co zastřelili Velíška a co shořel ten stánek! (pod ocasem = Václavské náměstí, pod sochou sv. Václava, p. Velíška zastřelil útočník na Karlově náměstí a stánek vyhořel na náměstí Míru pozn. autora).
 
            A tak přesně všichni věděli, kde mají být. Dodnes je mi záhadou, že v 17.15 jsme se opravdu potkali!
Kůže už tam byla samozřejmě s předstihem, naivně se domnívajíc, že ostatní dorazí na čas. Prokřehlé prstíky se pak marně snažila rozmrazit u stánku s párkem v rohlíku, o varnu s vařící vodou na ohřev párečků.
 
            Nezahřál jí ani nával mezi stánky vánočního tržiště, kde se snažila nacpat do davu a získat tak, teplé místečko, namačkána na rozjařené zahraniční turisty, snažící se zachytit něco málo z našeho folklóru.
 
            Nevyšel ani pokus s vařícím svařákem. Tím se opařila Ťuk a navíc si polila rukavici.
 
            A tak se pokračovalo podle předchozího plánu ve večerní procházce i s klepající se Kůží.
 
            Popošli jsme držíce se královské cesty, k nálevně U Puškina, kde se Ťuk a Ťík poznali a mají proto k tomuto zařízení vřelý vztah, tam jsme udělali několik nostalgických fotografií a pokračovali uličkami ke Karlovu mostu. Zde jsme vyslechli pověst o pradlenkách a sochách z mostu. Udělali jsme foto nazvané „Duchové“ a prošli jsme Mostecko věží na Malou stranu.
 
            Kůže zamluvila stůl v Staročeské restauraci u Krále brabantského, ale  bylo to překvapení pro ostatní.   Takže, když jsme se dotrmáceli na Malostranské náměstí a vyšplhali se na kopeček do Thunovské ulice, nikdo ještě netušil co nás čeká.
           
            Přivítání v restauraci bylo vskutku bodré, šenkýřka se optala Cucína : „Čí ty seš?“ a po odpovědi mu sdělila, že má mazat po schodech dolů a nahlásit, že sedí na čísle 252, což Cucín v tom randálu přeslechl a šenkýřka se na něj obořila : „To je tak jednoduchý, ty si nezapamatuješ ani tři čísla?“ a jala se mu znovu pomalu opakovat příslušnou číslici, tentokrát se povedlo a začali jsme sestupovat do podzemí.
 
            Asi ve třetím podzemním podlaží jsme konečně našli náš stůl, na zemi se válela sláma, na stolech svítili svíce, bylo tam pološero a vzduch nic moc.
 
            Posadili jsme se na lavice a přišla naše šenkýřka, pozdrav pánbů a co budete chlastat, to byla její milá slova na uvítanou. Sepsala si objednávku a dala nám jídelní lístek, prý vyberte si něco k žrádlu vy holoto! Tak jsme začali vybírat. každý si dal něco jiného a potom jsme vzájemně ochutnali všechno. Pití si některé dámy dali džus, což mělo za následek další slovní spršku od šenkýřky. „Nesu vám ty chcanky!“ řekla a rozdala nápoj žíznivým dámám.
 
            Když jsme chtěli talíř na kosti, bylo nám řečeno, že to máme házet na zem!
 
            S návštěvou sociálního zařízení to bylo podobně. „Di za smradem!“ řekla šenkýřka, když se ptal Pepa kde je WC. A tak to šlo celý večer.
 
            Součástí večeře bylo vystoupení tanečnice, plyvače ohně a šermířů. Tanečnici vlezl Pepa pod suně a dostal od Dany facku, Šerif se na ni jen sladce usmíval a Lenin s ním na oko nemluvila, ohnivý muž vypil Daně pivo a z vystoupení šermířů se dodnes vzpamatovává Pepa, Šerif i Lenin, které umělec zapojil do svého programu, coby náhodné svědky souboje na meče. Takže měli za úkol pohotově unikat jeho výpadům proti soupeři. Naštěstí to asi nedělali poprvé, tak nám kamarádi zůstali bez šrámů.
 
            Těsně před jedenáctou jsme zaplatili a zcela oškubáni se vydali k domovu.
 
            Cesta nebyla úplně jednoduchá. V tramvaji jsme sklidili několik poznámek o chování ve veřejném prostředku. A to jsme si jen povídali zážitky z restaurace a někteří dopíjeli lahvičku poslední záchrany, schovanou v rukavici a šířící okolo sebe vůni čerstvých švestek.
            Na zastávku autobusu jsme dorazili s předstihem, ale Daně přišlo důležité přibrzdit autobus vlastními silami a tak se snažila rukama zastavit Karosu vjíždějící do stanice, to mělo za následek černé ruce Dany, podivné teky na boku autobusu a vyděšenou Krystýnu, která jí zachránila před spadnutím pod kolo autobusu.
Další kolizi měla Dana po vystoupení Ťuka v zadní části autobusu u tyče, byla tak zamyšlená , že se v zatáčce neudržela na sedadle a spadla dolů. Po tomhle karambolu si ji Kůže pevně připoutala batohem k vlasnímu tělu a tak jsme zdárně dorazili domů.
 
 
Praha je prostě město romantiků!!!!!     
 
 
 
 
Jak JSME SLAVILI SILVESTR
 
 
            Jako každý rok i tenhle rok končí. To je novina!
            Sešli jsme se u Růžičků a každý přispěl svou troškou… Někdo přinesl chlebíčky, někdo víno, někdo pomazánky, salátky, masíčko, okurčičky, chipsy a tak dál. Jídla jsme měli jako na celou zimu a ve společenské místnosti bylo teploučko, nic nechybělo. Povídali jsme si o našich plánech na jarní sezónu a vymýšleli ptákoviny.
 
            Šerif vymyslel Pana Chleba a dobře tři hodiny nás bavil panáčkem uhňácaným z chlebové střídky.A tak Pan Chleba našel Paní Houskovou  a měli se rádi, Pan Chleba letěl na měsíc a letěl raketou z roličky od papírových utěrek a jiné.
 
            Blížila se pomalu půlnoc a Šerif posbíral naše silvestrovské čepičky a předvedl ptačí namlouvací tanec. Vypadalo to podobně, jako když pan Čejka předvádí svojí slepici, akorát nekvokal. Moc jsme se nasmáli.
             
            Tík přijel až po jedenácté hodině protože byl v práci, ale zato přivezl sebou hřeb večera a to pečená kolínka. Ta byla. Ještě teď cítím tu vůni.
 
            Po přípitku na Nový rok, jsme vyrazili do polí a postupně vypustili předem připravené balóny štěstí.
Každý si na něj napsal svoje tajné přání a potom jsme sledovali kam doletí. Některé se dostali až neuvěřitelně vysoko, jiné skončili neuvěřitelně blízko. Nejbližší z nich nedoletěl ani deset metrů a skončil na ořechu v zahradě.     
           
            Potom jsme se šli zahřát. Poslechli jsme si několik zábavných historek a kupodivu jsme se rozešli okolo třetí v klidu a pohodě.    
 
 
JO KDO UMÍ, UMÍ!!!!!!!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obrazek